ROMULUS A REMUS

Rhea Silvia, bratři jejíž povražděni byli,
nucena vestálkou býti, pannou,
Romula, Rema, syny, neměla zplodit,
Mars, bohem války a Římanů patron,
svedl tu ženu nešťastnou však,
rodila syny dva, Romula, Rema,
jež ukrýt před vrahem svých bratří musela.
Pozdě konat! Silvia pohřbena,
zaživa trpěla, umírat trpíc?
sluhovi přikázal, Amulius, ten vrah,
nechť zabije je, nechť sdílí osud matčin!
Sluha však srdce jen měkké on měl,
spustil ta nemluvňata po Tibeře,
bůh řeky široké, Tiberinus sluje,
děti vzal a předal je vlčici Lupě.

Romulus vyrostl v muže statného,
Remus jej výškou na vlásek dohnal,
když stáři byli tak, by sobě vládli,
pastýřům dohlíželi na stáda.
Spor ale na sebe nenechal čekat!
Pastýři vrahovi, jak by tušili to,
spor malicherný oni začali
a Rema unesli, aby se pomstili.
Romulus chopil se odvahy, zbraně,
Rema šel zachránit a uspěl snadno!
Vraha smrt přivedl, správně bylo uděláno,
Albu Longu jejich matky osvobodili.

Bratři však jinde se toužili usídlit
vlastního města ti založit chtěli,
na pahorku Palatinus to místo nalezli,
místo, kde dnes Roma, byli chováni.
Brázdu oni vyorali, obraz vysněného města,
hradby jim byly hlíny valy,
spor ale jediný zbývalo rozhodnout,
jméno města: Dle Romula, či Rema?
Věštba jim rozhodla – vyhrává Romulus,
Remus však spokojit se nedokázal,
překročil svižně on bratrovu brázdu,
pozdvihl zbraň a divý závistí,
zaútočil na vlastního bratra.
Romulus ale byl připraven na úskok,
slzy měl v očích, když brach jeho klesal,
mrtev mu v náručí, vztek z něj již vyprchal.
Roma, dle Romula, vítězného bratra,
tak pojmenoval město to slavné již,
bratr jeho se jediným činem tak stal
podřadným městu, lidu Romulovu.
Stejně tak Římané, jak již je zvykem,
městu ti slouží a milují nade vše,
bratra by, kdyby na Romu ten útočil,
jak zrádného Rema hned zatratili.