BŮH ÉD

Éd, bůh podsvětí, již před tím, než se stal bohem, jakým je dnes, byl dokonalý. Byl mladý syn boha Dagdy s tváří vůdce a vládce, bledá jeho líc okouzlila nejedno děvče, Éd, syn Dagdy, měl však jedinou vadu. Miloval – a miloval směle – Tethru, děvče chrabré jako každý z mužů té doby, děvče krásné jako příroda sama, děvče, jež jej milovalo dokonale a krásně, i ono ale mělo vadu. Tethra byla vdána za Correnda, starého dřevorubce, který si ji vzal, jakmile z ní bohové ve čtrnácti letech učinili ženu, před tím, než potkala Éda, před tím, než vůbec poznala, jak mocná je lidská láska. Corrend ale na tento jejich vztah přišel a jednoho dne přišel do Édova domu se sekerou v jedné ruce. V druhé ruce držel Tethřiny vlasy, táhl ji za ně od jejich domu v lesích. Jeho žena křičela, ať zastaví, ať zabije ji a Éda nechá odejít, ale Corrend ji neslyšel, jediné, co v tu chvíli bouřilo kolem něj, byl jeho vlastní vztek. Napřáhl sekeru, jakmile Éd otevřel dveře své chýše, a krví potřísnil celou jeho jizbu. Bil do něj, dokud si nebyl jistý, že z něj nezbývá nic, co by jeho žena mohla milovat, že je jen zmrzačeným masem a roztrhanými hadry. Poté Tethru pustil a ona padla za svým milým. Plakala, utírala jeho tvář vlasy, aby jej naposledy spatřila. „Vidíš, co jsi provedla?“ zasyčel na ni Corrend. Tethra vykřikla žalem a vzepjala se proti němu.

„Dost!“ Chýší zaburácel hlas hromu, hlas všeho nelidského a hlas všeho nadlidského. Tethra se postavila zpříma, Corrend padl na kolena. „Kde je můj syn, Corrende?“

„Můj bože,“ zašeptala Tethra.

Bůh Dagda se na ni usmál a řekl: „Budiž ti odpuštěno, dítě. Můj syn tě miloval a láska je jedinou ctností, kterou se lidé a bohové mohou rovnat. Budiž ti odpuštěno a věz, že mého syna uvidíš podruhé a tvá láska jej povede do bitvy jeho poslední.“

„Můj bože,“ hlesl Corrend. Dagda dupl.

„Ty! Člověče bych tě nazývat neměl, nejsi více než nejhloupější červ v hlíně. Ty, Corrende, budeš trpět. Budeš litovat svého činu, dokud nenajdeš smrti, nebo rozhřešení. Proklínám tě, Corrende, ty navěky budeš nosit tělo mého syna na zádech, navěky poneseš na vlastním hřbetu, co jsi ty zničil, navěky ucítíš jeho krev, jak ti stéká mezi lopatkami a budeš pokaždé zoufale doufat, aby to byl jen tvůj pot. Navěky budeš trpět za svůj hněv, dokud nenajdeš pro mého syna to pravé místo, kde by měl býti pohřben.“ S těmi slovy Dagda opustil chýši svého mrtvého syna.

A Corrend od toho dne běhal po světě a hledal. Hledal místo, které by pro Éda bylo dostatečně důstojným, avšak najít takové místo se zdálo být nemožným. Teprve když se v slzách zhroutil pod vysokou borovici a prosil Dagdu o odpuštění, teprve uviděl tu úzkou stezičku, která vedla skrz borovicový les až na mýtinu, kde svítilo slunce tak krásně, jako svítila Édova tvář na svět, když se smál. Teprve tam vykopal hrob a Éda do něj uložil. Teprve tam ucítil, jaké to je nenést vlastní hřích, jaké to je, když mu je odpuštěno.

Jak Dagda, bůh-druid, otec Angeův a Édův, předpověděl, tak se také stalo. Poté, co Corrend složil tělo Daghdova mrtvého syna do hrobu a zahrnul jej zeminou, Dagda poklekl u toho pahorku a začal zpívat. Zpíval nejkrásnější píseň. Když dozpíval, Éd povstal ze země a na svého otce se usmál.

„Jsem rád, že tě vidím,“ pravil Dagda. „Jsi bohem, synu.“

„Já vím,“ řekl Éd. „Cítím vše mrtvé kolem sebe. Cítím, že jsem mrtvý a že ty nikdy nezemřeš. Otče, proč necítím radost?“

„Tvá radost zemřela, synu. Tvá radost leží v hrobě, jenž jsi právě opustil. Chceš se snad vrátit?“

Éd znal moudrost svého otce a věděl, že nic nedělá nadarmo. Proto vstal a otce objal. Pravil: „Jsem bohem, otče. Pokud mi radost není souzena, je jistě souzena těm, kdo ji získali namísto mě.“

A tak se Éd stal bohem a už nikdy na Tethru nepomyslel. Byl opět nádherný a bledý v lících a mocný jako vodopád nad skalisky a lesy. Byl bohem mrtva a už nikdy nepromluvil s jedinou živou bytostí.

Avšak bůh Éd jednoho dne přijde na to, o co přišel. Vzpomene si na svůj hrob, na Correnda, jenž ho zabil, na svou chýši, z níž je nyní už jen prach mezi lesním porostem, vzpomene si na radost a lásku, již v něm vzbudila Tethra. Vzpomene si na svého otce, který ho o lásku připravil, a vzbouří se proti němu. Ten den bude posledním dnem všeho života, neboť Éd, bůh smrti, se stane bohem života a radosti a všechno si to uzme pro sebe.