BŮH ANGEUS

Nechť každý bard pěje o Angeovi, vládci lásky, úrody a všeho bardstva, co po světě běhá! Nechť Angeus požehná tvé kroky, mladé barďátko, nechť tě vede do náruče lidu, jenž tě přijme jako toho, kým jsi vždy byl!

Angeus byl synem Dagdy, boha moudrosti a druidů. Zatímco jeho bratr Éd ještě ležel ve vlastním hrobě, Angeus již pilně plnil své boží povinnosti – protože jej fascinovala láska, stal se za otcovými zády převozníkem milenců a usínajících – proto se mu také říká Převozník nebo Spáč. V zákoutích světa, která patří jen a pouze utajeným milencům, se stal jejich patronem, jejich vzývaným vzorem. Sám však lásku dlouho nenalézal. Teprve když jednoho dne na moři usnul, uviděl ji ve snu, překrásné mladé děvče jménem Caer. Okamžitě se do ní zamiloval. Když se ale probudil, začala na moři bouře a on na dlouhou dobu zapomněl, že se mu o ní vůbec zdálo.

Jiné noci ulehl do trávy na svém poli, kde pěstoval každou plodinu, jež se na světě nacházela. Usedl mezi žito a fazole a znovu se zasnil o tom děvčeti, o Caer, překrásné Caer. Tentokrát jej ale i ona viděla, také o něm snila. Společně se ve snu procházeli celým světem, svírali ruku toho druhého, aby se navzájem neztratili. Angeus se jí zeptal, kde ji může najít, v tu chvíli sebou Caer ale trhla a jejich ruce se rozpojily. Angeův sen skončil.

Potřetí o ní snil za jasného dne, když se právě procházel poblíž již prázdného hrobu svého bratra. Bolely jej nohy, proto se usadil do trávy na křižovatce a ve stínu vysokého dubu se zasnil. Když se probudil, Caer stále cítil ve své dlani, jako by jej táhla dál, jako by mu pomáhala na nohy a volala, ať si pospíší. Angeus spěchal za tím pocitem, dokud se setměním nedorazil k obrovskému černému jezeru v horách, na němž se vznášely tři labutě. Angeovi se rozbušilo srdce. Ty labutě jej sledovaly, avšak ne jako zvířata, jako lidé, jako lidské dívky. Angeus se za nimi zatoužil vrhnout, v tu ránu se ale vedle něj objevil temný černokněžník.

„Caer je má dcera,“ pravil. „Nechci ale, aby si tě vzala za muže, Angee. Jsi větroplach, nikdy nezůstaneš na jediném místě. Bojím se, že mou Caer budeš jen trápit.“

„Nebudu, otče,“ ujistil jej Angeus. „U moře mám svůj přístav, kde žiji sám a bez společnosti. Caer jsem již třikrát viděl ve snu a již třikrát jsem byl pobídnut, abych pro ni připravil své já. Proto tu dnes stojím, otče, Caer je již připravena se nastěhovat do mého domu na pobřeží, který již jako holá louka patřil jen a pouze jí, ostatně jako já jsem jí patřil již před tím, než jsem znal její jméno.“

„Jsi stejně zbrklý, jako jsem si myslel. Ale dobrá, Angee. Když to nepůjde po dobrém, budu tě muset donutit se vzdát. Caer můžeš mít, pokud ji nalezneš a odejdeš s ní z mého panství. Teprve poté tě uznám jako jejího ženicha.“

V tu ránu jezero obklopily temné nezkrocené stíny. Černokněžník se zachechtal. Labutě se stáhly do středu jezera. Angeus, obklopen nočními můrami, však nepřestával milovat.

„Caer!“ vykřikl na labutě. „Caer, zazpívej mi!“ Labutě ale jeho řeči nerozuměly. Proto se Angeus proměnil také v labuť a přilétl k nim. Přistál před tou z labutí, ke které jej táhla jeho křídla.

A Caer jej zobákem políbila na zobák a zazpívala. Angeus se naladil na její píseň a zpíval s ní, oba jako jediný tvor zpívali nejmocnější píseň, jíž kdy na světě bylo. A poté se vznesli, pryč od černokněžníka, pryč od nočních můr a stínů. A po tři dny a tři noci letěli až do domu na pobřeží a celou dobu zpívali píseň, jež zaháněla noční můry a lidé, kteří ji uslyšeli, jako by se znova narodili.