ALBA LONGA

Ascanius, odloučen otce velkého, tužby nebesům volával,
kéž králem stane se, větším než tatík jeho,
kéž jeho synové mohou vlastní jeho zemi obdělávat.
Ascanius, stavitel půdy, v níž naše kořeny dnes žijí
národ Latinů kol sebe povolal, řek jim sám:
„Kdo vládne kladivem, nechť kámen naláme,
kro krumpáči poroučí, ať železo vykutá,
kdo s přírodou žije, ten ať do úst nám, bratrům,
jídlo ze země vynese na svět!“
Tak Alba Longa nalezla svůj první kámen,
tak ve výhni světila sekeru první, když země
se pootevřela, úrodností zrající, vyvedla Latiu sílu přežít.
Sloupy vystavěli a zdi kolem vznesli, hradbám se
sklonili v ochranu, když kolem nich bohové jásali.

Synové Ascania zemi tu vyučili, dali jí lidského ducha,
života vydechli do půdy silné, vystavěli krajině divoké hráz.
Numitor, panovník patnáctý v řadě ten stál, dceru měl,
Rheu Silvii, Vestinou kněžkou měla se státi,
matkou Romula a Rema, dětí Martových, zvala se poté,
co legenda Alby Longy k pádu za hraň obzoru se chýlila.