AENEAS

Aeneas, děd národa římského

Syn Anchísa, prince trojského, syn bohyně lásky a krásy,
to byl Aeneas, praprvní z Římanů, první z chrabrých
válečníků pod nebesy Latia, pod ochranou ten
bohyně, své matky, vyplul z Tróji, domova, na moře nepřátelské
a let přemnoho plavil se do nekonečna bludných
vln a vichrů Neptunových, bojoval za životy své
a životy svých bratrů, za vše budoucno,
které následovalo. Bojoval ten na vodách a vnitř
ostrovních přístavů, jež Neptunovými zrůdami
nakažené k posedlosti byly, kácel svými kročejemi
vlny zlé, větřisky temnými a pěnou obejat jedovatou,
až břehy naše zkrvaven objevil a nalezl v nich domovinu.
Syn jeho, mladý Ascanius, za otcem stál, když ten promluvil
o zemi pevné, neviděné zdánlivé věky očima jejich,
ten mladík stal se prvním ze synů naší otčiny
a právě on na Aenea toho dne hleděl.
„Budiž tento břeh navěky pamětí v mysli mé
budiž mi tento svět polštářem, hlavě znavené,
budiž mi, kameni, ty páteří a mého lidu kostrou,
budiž mi, skřípote země mé, cestou příjemnou.
Neboť kdo krásy uvidí této panenské pevniny
kdo spočine zrakem na tomto zálivu útulném
ten jak já buď v kolena zatlačen, dolů, do kože
mé nové domoviny, jíž budu já vládcem budoucím.“

Aeneas v zemi punské

Neznal pro štěstí vlastní cíle Jovovi vzepjatého,
neviděl sliby své, jež troskám rodiště darem zanechal,
když nádhernou pannu, Pygmaliona sestru, zahlédl,
jak domova svého, Kartága, dél mořského příboje projížděla.
Jak matka jeho tolikrát proklela jiné
i nyní darovala synu svému moci spanilé
a Aeneas k zemi pad a k Dídóně spanilé
zavolal, již jeho hlas putováním bez ní churav.
„Krásko, kdo tvého jména stvořitelem?
Kdo dal ti ty překrásné slabiky? Býti bez
nich jsem dokázal stěží, ni nevím jak!
Kdo jsi, ženo, jíž pohled mi v kolenou poklesnout poručil?“
Dídó rozpoznala jeho slova překotná
neznala ukrytá tajemství muže nevědomého toho,
jako on, verše i jemu volala, verše Afrodítě
od prsu odtržené.
Jupiter pohlédl na ženu smělou, viděl ji
skrz naskrz, jak Aeneovi klade stezičku zhouby
v níž protivil se všemu, co jednou slíbil
a ženě té provolávál, co dříve otčině.
Jupiter zahromil a pravil zněle: „Aenee!
ty poslušný Tróji jsi takto, já vidím!
Slíbils mně před zraky – Kde Trója dnes stojí?
Je to tvá práce, že ji na půdě této nevidím?“
Aeneas, pobouřen, rouhal se tomu: „Ty nevidíš,
že domov jiný já nalezl? Ty necítíš, jak
Trójina sláva už padla? Dídó je tou,
která vystaví otčinu mou znovu
Dídó ze mne Puna láskou svou učinila.“
Jupiter zahromil a pravil znova: „Aenee!
Žena tě svody a lžemi jen převezla!
Vládne ti srdcem, jak tys vládnout měl obrazu
Tróji, tvé otčiny, kdos ty – ne muž! Když
ženiným vnadům jsi původ zavrhl!“

Aeneas a Dídó

Ten muž, kdo dřív bloudil krajinou zrůd
kdo bojoval pro předky a pro Trójiny hrdiny,
stál před svým bohem, Jupiterem, sám,
Dídó na Punově zanechal zemi.
Jupiter vedl příď té bárky jeho, vedl jej,
až břeh Latia Aeneas spatřil. A ač jej,
churavého, láska dřív přemohla,
nyní se postavil na zemi Tróji nové.
Z jeho vizí vybudováno město bohů,
Roma, spanilá, Olympem poctěna,
z jeho potu zrodil se lid, jediný,
kdo Trójanům, bratřím jeho, může se rovnat.

Dídó, zoufalá, zlomená žena,
na útesech Punovi u příboje vydřených,
za mileným svým skočila, do vln,
jež dříve lapily jeho bujarý smích.
A jako dni dávno byly pryč, kdy podle moře šla,
kdy lásku slepou, nejkrutější potkala,
tělu jejímu břeh nyní kráčel vstříc.